Co mi babička-dědeček vyprávěli...

16.12.2014 10:05
Co mi dědeček a babička vyprávěli…
 Literární soutěž pro mladá talentované spisovatele probíhala pod
stejným názvem v ZŠ Břežany celý měsíc listopad. Sledujeme v televizi filmy,
čteme knihy, hrajeme počítačové hry. Rodiče na děti mají málo času a mnozí
prarodiče také pracují. Všechny tlačí čas. Jsme vzdělaní, máme plno informací,
všechno víme, všechno známe… Ale je to tak opravdu?
 Z televize a internetu se na nás hrnou informace. Dalo by se říct,
že zkušenosti starší generace nikdo nepotřebuje. A přesto to tak není. Starší
generace má mnoho zkušeností, vědomostí a umí to, co mladým často v souboji
s časem uniká. Blíží se čas Vánoc, čas klidu, pokoje, odpočinku. Čas, kdy
bychom měli mít „čas“ se sejít s rodinou, přáteli a poslechnout si, jak se žilo
před deseti, dvaceti i padesáti lety.
 Naši žáci dostali za úkol si vyprávění svých prarodičů
poslechnout, zaznamenat a zpracovat do vypravování. Přihlásilo se sedm žáků a
žákyň, převážně ze VII. a IX. ročníku. Práce všech soutěžících nás příjemně
překvapila. Všechny práce si můžete přečíst na našich webových stránkách. A
tady jsou výsledky soutěže:
1. Martina Kročilová. 9. třída
2. Jana Juřeníková, 7. třída
3. Michaela Pavlíčková, 7. třída
Adéla Spurná, 7.třída
4.-7. Dominik Pospíšil, 7.třída
 Tereza Cuperová, 7.třída
 Nikol Nevoralová, 7.třída
Vítězům gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v další tvorbě.
Zapsala: Mgr. Jitka Čermáková
 
 
 

                        Mému dědečkovi je 68 let a za svůj život prožil spoustu věcí a poznal hodně míst. O své vyprávění se s námi, vnoučaty, vždy rád podělí. A my ho rádi posloucháme. Žasneme nad tím, co všechno prožil a kde všude byl. Taky nás překvapuje, jaká byla kdysi doba. Vždycky se velice těšíme na to, až si zase poslechneme jeho příběhy z mládí a vojny.

                        „Když jsem byl malý kluk, měl jsem 6 sourozenců. Tenkrát byl docela bída, neměli jsme moc jídla. Měli jsme dvě kozy, které jsme museli chodit každý den pást. Museli jsme sbírat hodně dřeva, aby nám v zimě nebylo chladno. Když jsme měli veškerou práci hotovou, teprve potom jsme mohli jít ven. Ale museli jsme se všichni vrátit domů, jakmile začalo zvonit na kostele. Když jsme přišli pozdě, maminka nás zbila řemenem. Párkrát za rok jsme měli udělané klobásy, které jsme si nesměli vzít, i když jsme na ně měli chuť. Tatínek ty klobásy pověsil na hůl a dal je na strop... a my jsme každou večeři měli jen chléb a okurek a na ty klobásy jsme se mohli jen dívat! Dostali jsme ochutnat tak každých 14 dní. Když si někdo z nás tajně kousek vzal, zbila nás maminka šňůrou od vařiče.

                        Jako malí kluci jsme hráli spoustu her. Nejraději jsme měli hry na partyzány a na Němce. Sami jsme si vyráběli luky, šípy a dřevěné pistole. Z bláta jsme dělali koule a házeli je po sobě. Ve škole, když jsme zlobili, museli jsme natáhnout ruce a dostali jsme přes ně rákoskou. Pak jsme museli ještě poděkovat! Nikdy jsme doma nežalovali, že nám učitel dal přes ruce, protože bychom dostali ještě další výprask od rodičů.

                        V 15 letech jsem šel studovat do Jablonce sklářství. Byl jsem tam jen 2 roky, pak jsem odsud utekl. Pracoval jsem na statku. Když mi bylo 18, přišel mi dopis, že musím jít na vojnu. Musel jsem podstoupit lékařskou prohlídku, jestli jsem schopen vykonávat vojenskou službu. Byl jsem v pořádku, takže nezbývalo, než jít s kluky do hospody a vše tam oslavit. Na vojnu jsme odjížděli ze znojemského vlakového nádraží. Jeli jsme tenkrát vlakem s parní lokomotivou a se 14 vagony. Vlak byl úplně přecpaný. Jeli jsme až do Nymburku, kde jsme vystoupili. Těšili jsme se, že si hned zajdeme na pivo, ale na místě na nás čekali policejní vojáci. Odvedli nás do kasáren, kde jsme se museli vysvléknout, osprchovat a každý z nás dostal zelenou uniformu. Poté nás odvedli do kuchyně k obědu.

                        Na vojně nás čekal tvrdý režim. Ráno jsme měli budíček v 6 hodin, následovala rozcvička, tvrdý výcvik až do večera. Po večeři jsme měli osobní volno - většinou jsme ho trávili na pokoji, kde jsme si povídali nebo psali dopisy domů.

                        Jednoho dne přijel do kasáren velitel s dotazem, zda někdo z nás má řidičák. Nikdo se nehlásil, mysleli jsme, že je to nějaká legrace, že ten, kdo se přihlásí, bude muset škrábat brambory nebo něco podobného. Najednou zakřičel: „Vojín Kročil!“ Odvedl mě, musel jsem si rychle sbalit všechny věci a odjeli jsme do jiných kasáren. Tady mě dali do školy a řekli mi, že ode dneška budu tankista. 6 měsíců jsem se musel učit vše o tanku a o úkrytech, bylo potřeba, abych znal všechny základní informace. Učili jsme se tanky také řídit. V každém tanku byli 4 muži. Jeden byl řidič (to jsem byl já), druhý byl velitel tanku, třetí střelec a čtvrtý nabíjel zbraně. O všech řidičích se říkalo, že jsou srdcem každého tanku.

                        Na vojně jsem strávil celkem 3 roky. V 21 letech jsem se vrátil šťastně domů, ale dodnes rád vzpomínám na ta prožitá léta a na všechny zážitky, které jsme tenkrát s kluky zažili.“

                        Dědečkovo vypravování se nejvíce soustřeďuje na události z vojny, protože na ni má pěkné vzpomínky. Díky vojně se děda naučil spoustě vědomostí a poznal spoustu nových lidí, na které už nikdy nezapomene.

           

Martina Kročilová, 9.tř

 

Co mi vyprávěla moje babička

Dominik Pospíšil

 

Když byla babička malá (asi tak 4 roky), dívala se na svoje rodiče, jak řezali seno na řezačce.

V podvečer její rodiče šli na oslavu a zůstal doma jenom dědeček. Babička se vydala k řezačce a chtěla si to vyzkoušet. Vzala z bedýnky seno. Chtěla hrst sena nastrkat dovnitř, ale šlo to těžce. Rozhodla se seno strčit přímo rukou. A pak to zkusila jenom malíčkem. Nože, které na té řezačce byly, se pohnuly a babičce usekly prst.

Když šla domů, každý spal až na dědu, ten si prohlížel noviny. Babička došla domů, ruku za zády. Nebrečela. Děda se na ni podíval a uviděl kaluž krve na zemi. Zvedl se, šel k ní a ptal se jí, co dělala.

Babička se rozplakala na celé kolo, tak se všichni vzbudili a jeli do nemocnice. V dřívější době se prsty nepřišívaly, tak jí to jen zašili a useknutý prst jí vrátili.

Když se vraceli domů, děda si ten prst nechal a až bylo babičce 18, tak děda babičce prst ukázal, protože ho děda dal do octu a tak vydržel.

 

A to je konec vyprávění.

 

Co mi babička vyprávěla?

Michaela Pavlíčková

O prázdninách jsme u babičky opékali buřty. Babička koukala do ohně a začala vyprávět o svém dětství. Jako děti musely pracovat na polích a za odměnu si mohly opéct buřty.

Nebylo to jako dnes, že si zajdete do supermarketu a koupíte si, na co si vzpomenete,“ přidala babička. Zasnila se a po chvilce pokračovala:

Museli jsme si vychovat různá hospodářská zvířata. Prasata, králíky a kačeny jsme měli na maso a krávu s kozou na mléko. Nejraději jsem měla domácí zabíjačku. Z masa se vyrobily různé výrobky, které jsme zavařovali do sklenic,

abychom výrobky uskladnili déle trvanlivé. Ovoce a zeleninu jsme měli jenom, kterou jsme si vypěstovali. Tropické ovoce bylo jen jednou za rok a to na Vánoce.

Tropické ovoce bylo na příděl.

Jako děti jsme se scházeli na ulicích a hráli různé hry, měli jsme spoustu kamarádů. O Vánocích jsme dostávali spoustu potřebných drobností jako třeba oblečení. Prádlo se muselo máchat a prát v rukách třeba i celý den.

V naší době jsme si nemohli koupit, co jsme chtěli, ale jako děti jsme si mnohem

více hrály a četly.“

 

Co mi babička s dědou vyprávěli

Tereza Cuperová

 

Slavili jsme narozeniny a babička s dědou nám začali vyprávět o dřívější práci.

Když babička s dědou byli mladí, přistěhovali se do domku, ve kterém žijí dosud.

V jejich době to bylo s prací úplně jiné. Zemědělství bylo povinné, a kdo neměl práci, musel jít pracovat do zemědělství, pokud žil na vesnici a neměl žádnou školu. Můj děda pracoval jako traktorista do té doby, než šel do důchodu. Babička pracovala nejdříve v zemědělství, chodila na pole. Poté se jí objevila možnost jít pracovat do živočišné výroby, kde se starala o telátka a tam pracovala až do důchodu. Na poli pracovali nejen v zaměstnání, ale také doma, protože měli velké hospodářství kvůli chovu prasat a drůbeže.

Byla to doba, kterou si v dnešní době nedokážu představit.

 

Co nám vyprávěla babička

Adéla Spurná

 

Byl večer a začalo pršet. Vypadla elektrika a my nevěděli, co dělat. Maminka zapálila svíčky a postavila je na stůl. Babička začala vyprávět:

S kámoškou jsme každý víkend jezdili od pátku do neděle na vandry.

Měli jsme totem a říkali jsme se Netopýři. Domluvili jsme sraz, že pojedeme do Teplic a z Teplic jsme jezdili vlakem na Radejčin.

Měli jsme tam kemp, ale ostatní z party nepřijeli, tak jsme se s kámoškou rozhodly, že půjdeme vandrovat samy dvě.

Když jsme přijeli do Ostravy nad Ohří, řekli jsme si, že půjdeme do lesa, abychom měli kde přespat. Snesla se tma a žádný vlak už nejel zpátky, tak jsme tedy do toho lesa šli. Roztáhli jsme si celty a šli spát.

Ráno jsme se vzbudili zimou, hlavu jsme měli přikrytou celtou. Najednou jsme slyšeli, jak se k nám přibližují nějaké kroky. Dostala jsem strach, že jsem ani hlavu nevystrčila ven, protože jsem nevěděla, co to je. Když se kroky vzdálily, vykoukla jsem ven a podívala se. Nakonec jsme zjistili, že to byl myslivec, ale naštěstí nás nechal ještě spát. Dneska kdyby mi někdo řekl, že budeme spát sami někde v lese, tak si to neumím představit. Tenkrát nám to přišlo jako skvělé dobrodružství.

 

Ráno jsme si sbalili svoje věci a vydali se dál. Když jsme vyšli z lesa, uviděli jsme cedulku s nápisem. “Rozdělávání ohně přísně zakázáno.“

 

CO MI BABIČKA VYPRÁVĚLA…

Jana Juřeníková

 

           Celý den pršelo a my jsme si sedli ke stolu a babička začala vyprávět.
           Když byla moje máma hodně malá a narodil se její bratr, museli jet na kontrolu  k dětské lékařce do dětské nemocnice. Ráno babička všechno nachystala na cestu. Nebyla to žádná legrace cestovat se dvěma dětmi městskou dopravou, navíc se muselo dvakrát přestupovat.
První přestup z autobusu na tramvaj proběhl bez problému.
Ale když měli přestupovat po druhé z jedné tramvaje na druhou, stalo se něco, na co babička  dnes vzpomíná naštěstí s úsměvem.
          Tramvaj, ze které vystupovali, byla totiž hrozně nacpaná, a babička musela vystoupit  napřed s kočárem.
A vtom se to stalo. Řidič zavřel dveře a rozjel se i s mojí mamou dál.
Všichni cestující začali křičet, aby zastavil, že tam zůstalo dítě bez maminky, protože nestihlo vystoupit.

Babička zatím na zastávce v úplném  šoku stála a jen zírala. Nedokázala v té chvíli vůbec nijak reagovat.
          Řidič nakonec po pár metrech zastavil a jedna paní dovedla moji mámu k babičce na zastávku. Nebýt toho, že lidé v tramvaji začali křičet tak rychle, vše dopadlo dobře. Kdo ví, jak by vše dopadlo a kam by moje máma až dojela.
 

 

Ztracená jezevčice Pajda

Nikol Nevoralová

 

Jednoho letního dne se děda vydal na procházku s flintou a pejskem Pajdou. Při delší pochůzce revírem nadletělo hejno špačků, děda vystřelil, Pajda se lekla a utekla do kukuřičného porostu. Po několika hodinovém hledání a volání se Pajda nenašla. Děda se musel vrátit domů a doufal, že se pes vrátí.

Poté děda odjel s rodinou na Rusavu.

Po týdenním pobytu se vrátili domů a Pajda seděla u vchodových dveří. Pro všechny to byl radostný návrat jak z dovolené, tak ztracené Pajdy. Dostala řádně najíst a napít, protože byla vyhladovělá a žíznivá. TOHLE JE PŘÍBĚH MÉHO DĚDY.

 

Martina - vypravování.doc (31232)
co mi vyprávěla babička Pospíšil.odt (5980)
sloh babička (1) Pavlíčková.odt (6937)
co mi vyprávěli Cuperová (1).odt (5857)
Český jazyk-Babička Spurná A..odt (6557)
Cely den pršelo a my jsme si sedly ke stolu a babička začala vyprávět Juřeníková.docx (13377)
Příběh mého dědy Nevoralová.odt (8379)
Co mi dědeček a babička vyprávěli.pdf (185167)
Co mi dědeček a babička vyprávěli.docx (14037)
co mi vyprávěli Cuperová.odt (5857)
 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořila Lenka Čermáková